Petr "Hugo" Šlik

Odvaha

„Policajti! To mi ještě chybělo,“ pomyslil si Hubert, když ve zpětném zrcátku uviděl blikající modré světlo. Rezignovaně zabočil do odstavného pruhu a čekal, co se bude dít. Nedělo se nic, jen zleva kolem něj asi stopadesátkou projelo černé Audi TT, součástí jehož tuningu byl i krásně modře blikající podvozek. Hubert jen pokrčil rameny a znovu se rozjel. Co už. Celá tahle cesta je šílená, něco takového ho přece nemůže překvapit.

***

Pili s Ivanem druhé pivo, když se dveře hospody otevřely a jakási kapela začala dovnitř nosit nástroje.
„A jéje, bude kravál,“ komentoval to Ivan.
„Tak jsi mě sem neměl tahat, jestli ti to vadí.“
„Byl bys radši doma, nebo co?“
To tedy ani náhodou. Osamocené večery v jeho pronajaté žižkovské garsonce začali se Hubertovi pomalu zajídat. Zkoušel leccos, ale nic nepomáhalo. Brnkal si na kytaru, pouštěl si cédéčka a filmy, čuměl na televizi, každý blbý fotbal viděl i ze záznamu, ale u ničeho nevydržel dlouho. Začalo to před půl rokem, když jim skončila škola, a bylo to čím dál horší. Většina večerů proto končila jako ten dnešní – s Ivanem v hospodě.
„Neměli bysme jim pomoct nosit?“ zeptal se Ivana, když uviděl jednu drobnou holku z kapely, tahat se s těžkým kytarovým kombem.
„Však oni se neposerou, je tam přece Sherkézy. Seď tady a pij!“ zpražil jeho chvilkové nadšení Ivan. Zasmáli se tomu oba.

***

Hubert bezradně koukal, jak na číselníku naskakují další a další čísla. Rychle se blížil k tisícovce a nádrž stále nebyla plná. Benzín nějak podražil asi. Konečně tankovací pistole docvakla a číslice se zastavili v pořadí 1, 1, 2 a 6. Hubert pokrčil rameny. A co? Beztak by ty peníze nejspíš propil. Koupil si ještě bagetu a kafe z automatu. Zbývalo mu nějakých sto kilometrů a začínalo se smrákat. To si včera nějak neuvědomil, že většinu cesty pojede za tmy. A zpátky celou dobu. Pokud nějaká cesta zpátky bude. Nevěděl. Naplánováno neměl nic. Kafe bylo přeslazené a spálil si o něj horní ret.

***

Že se něco děje si Hubert uvědomil už při zvukovce. Kluci a holky z kapely si rychle zapojili aparáty a bez nějakých větších okolků začali hrát.
„Pamätáš si na hudbu? Hltali sme z plného hrdla.
Pamätáš si na labuť čo ti dala za chleba krídla?
Pamätáš? Spomínaš si?
Pamätáš? Na tie časy?
Pamätáš? Spomínaš si?
Sú teraz! Sú teraz! Zlaté časy v nás!“
Jednoduchý rytmus, jednoduché akordy. Tak to měl Hubert vždy rád. Bohužel, spoluhráči z jeho školní kapely ne, a tak se s ním brzy rozloučili. Nikdy ve skutečnosti nebyl jedním z nich. Dobře si uvědomoval, že hráčsky na ně nemá a zkoušky pro něj byly spíš utrpením. Nenáviděl ty chvíle, kdy mu některý ze spoluhráčů s úšklebkem přehrával jeho sólo a jako nějaký blbý učitel se ho ptal, proč se to nenaučil doma. Byla to nešťastná láska, předem odsouzená k hořkému konci, ale Hubert se jí nedokázal vzdát. Pro ten pocit, kdy s kapelou seděli před koncertem u jednoho stolu, a nikdo z ostatních lidí v hospodě nemohl poznat, že mezi ně vlastně nepatří. Když ho konečně vyhodili, v podstatě se mu ulevilo. Pokusil se pak dát dohromady ještě jednu partu, ale i ta se mu brzy rozpadla pod rukama. Teď tu najednou na pódiu zaplivané žižkovské knajpy slyšel hudbu, kterou vždy chtěl hrát. Rytmus jeho srdce a slova, která by rád řekl sám, ale nikdo na to nenašel – co? Sílu? Odvahu?
„Ty vole, slyšíš to co já?“ zeptal se Ivana.
„Kamaráde, tak na tohle si počkám.“
Ivan totiž nebyl žádný hlupák.

***

Pardubice. San Piego City vás vítá. Obludný areál Paramo lesknoucí se v nastalé tmě. K dovršení všeho začalo pršet. Po silnici už nejezdila auta, ale rozpité dvojice světel. Žhnuly jako hořící konce cigaret a připomněly Hubertovi, že by si mohl zapálit. Smůla – poslední cigaretu přeci vykouřil ještě před sjezdem do Lázní Bohdaneč. Bude to muset nějak vydržet. Koneckonců, za necelou hodinku by tam měl být. Náhle se do něj dala zima. Otřásl se a bylo to pryč. Jen takový záchvěv. Z toho, že mu zbývá posledních pár minut a bude mít jasno. Z toho, že jeho cesta se blíží ke konci. Že zastaví a vystoupí z auta. Za čtyřicet minut. Uvidí a uslyší Alici.

***

„Narodíš sa o jednej hodine v jednej bezvýznamnej rodine,
na konci šialeného storočia, kde vládlo zlo všetkým na očiach,
v znamení váh, v zajatí dúhy, plný pochybností o sebe aj o druhých
a jediné čo majú tvoji rodičia - starého děravého Moskviča.“
To nebyla normální hudba, to nebyly běžné texty, to nebyla dnešní kapela. Hubert měl plné zuby všech těch projektů s trendovými účesy, značkovým oblečením a bezduchými texty. Takové potkával na každém rohu. Tihle Slováci na to šli jinak. S odzbrojující upřímností, se srdcem na dlani. Bez přetvářky a siláckých gest. Hubert se přistihl, že o ně má strach.
„Tohle přece nemůžou vydržet,“ pomyslel si a otočil se na Ivana, jenže ten na svém místě nebyl. Stál právě u baru a kupoval panáky, které pak na stříbrném podnose donesl kapele a ještě se jim uklonil. Zlatý Ivan. V Praze se našli jako dvě ztracené duše. Oba přistěhovalci z venkova, oba tak trochu zaskočení z toho velkého města, kde se nikdo s nikým nebaví a nikdo nikoho neposlouchá. Hubert žil v Praze už pět let, ale stále se tu cítil tak trochu jako mimozemšťan. Se svým nemožným jménem, dobrým tak pro předsedu mysliveckého spolku, se svou neschopností telefonovat za chůze a naučit se stahovat a přehrávat empétrojky, se svou naivitou sem prostě nepatřil. Nezapadal mezi ty mladé perspektivní pražany. A Ivan tomu rozuměl, ani si nemuseli nic říkat. Pravidelně se víceméně beze slov opíjeli a bylo jim líp. Společně zahnívali ve svých podnájmech a společně nadávali na blbý osud. Ivan byl taky jediný, komu Hubert řekl o Alici.

***

Ozval se klakson a Hubert na poslední chvíli šlápl na brzdu. Po kruhovém objezdu, těsně před jeho autem projel modrý tranzit a jeho řidič si neodpustil dost jednoznačné gesto. I přes dvě skla dalo se mu dobře odečíst ze rtů, co si o Hubertovi myslí: „Debile!“
„Pardon,“ hlesl Hubert, když konečně popadl dech. Nabourat, to by mu ke všemu ještě scházelo. Nějakých padesát kilometrů od Alice, necelou půlhodinku jízdy. Cítil, že se ho zmocňuje opět ta těžko pochopitelná euforie, kterou cítil včera při koncertě. Uvidí jí, uslyší jí. To je všechno, na čem teď záleží. Najednou věděl, že to ani nemůže dopadnout špatně. I kdyby ho hned poslala pryč, ale to snad neudělá.
„Debile!“ ozvalo se za ním zvolání netrpělivého řidiče, doprovázené dalším klaksonem. Hubert se probral ze zadumání a vyjel na kruhový objezd.

***

Ta drobná holka na pódiu to nevzdávala:
„Máš rozum, aj česť, žiť na vlastnú päsť a predsa nevstaneš z kúta.
Máš jasný hlas a v správny čas máš zavreté ústa.
Máš sám zo seba strach, si sám sebe vrah, bojíš sa dýchať.
Sám si pred sebou nič, prijmeš cukor aj bič a nikdy nedôjdeš nikam.
Odvaha, iba odvaha, ti chýba.
Odvaha, iba odvaha, ti chýba.
Rozlomiť putá.
Nebáť sa stúpať.
Odvaha hlúpa.“
Celou hospodu už měla tahle kapela v hrsti, dokonce i Ivan zapomínal na své pivo a v ruce držel cigaretu s nezvykle dlouhým sloupcem popele, který nakonec spadl na stůl.
„Odvaha,“ řekl si Hubert. „Jo, ta by se hodila.“ Jenže je pozdě. Měl ji mít před půl rokem, když Alice odjížděla z Prahy zpátky ke svým rodičům do Litomyšle. Hubert už si nepamatoval, kdy se dali poprvé do řeči, ale věděl, že od toho prvního rozhovoru už nemyslel na nic jiného, než na ni. Kdoví, co na něm, na looserovi z vesnice, tahle holka z bohaté rodiny viděla, ale trávili spolu tolik času, že si všichni na škole mysleli, že spolu chodí. A Hubert se nijak nesnažil, aby jim to vymluvil. Jednak mu to lichotilo a pak nechtěl přiznat další porážku.
„My si jen povídáme. Nic mezi náma není.“
„Jo? A o čem si prosimtě pořád povídáte.“
„O hudbě. A o knížkách.“
Ne, taková odpověď by přišla směšná i jemu samému. Ale chvíle, kdy byl s Alicí, byly nejlepší chvíle jeho života, to věděl naprosto bezpečně. Cítil strašlivou trému před tou holkou v drahých kostýmech a s tatínkem na ministerstvu, trávící každé prázdniny v Tichomoří. Ona si podle všeho vůbec neuvědomovala rozdíl, jaký mezi nimi je a jen se smála, když se zdráhal, aby za něj platila v drahých kavárnách, kam spolu chodili. Nakonec přeci svolila, aby jí vzal do podniku, kam chodí on. Vzal jí sem, právě do téhle hospody, kde teď sedí s Ivanem a kde poslouchá ten zázrak na pódiu. Pamatuje si to, jako kdyby to bylo včera. Alice s očima navrch hlavy, obdivně si prohlížející zaplivanou podlahu a kuckající z nikotinového povětří. Právě u tohoto stolu si dala své první pivo a na horním rtu jí pak dlouho zůstal bílý knírek od pěny, protože Hubert jí to schválně neřekl. Když jí pak doprovázel nočním Žižkovem do jejího luxusního bytu (dostala od rodičů ke studiu vlastní byt na Vinohradech), cítil, že se v té hospodě sblížili víc, než kdyby spolu bývali spali. Jenomže za pár týdnů skončila škola a dál nebylo nic. Na rozlučkovém večírku si potřásli rukama a to bylo všechno. Nevzal si na ní ani telefon. Byli přece jen kamarádi. „A ona patří do jiného světa,“ přesvědčoval sám sebe Hubert.
„Já jsem takovej vůl!“
„Co říkáš?“ probral se Ivan ze svého vytržení.
„Nic. Jen že jsou dobrý.“

***

Nejosvětlenější budovou ve Vysokém Mýtě byl místní supermarket. Parkoviště před ním bylo plné aut, ke kterým lidé tlačili své plné nákupní vozíky. Na semaforu naskočila červená, a tak si Hubert tu krásu mohl pořádně prohlédnout. Najednou si uvědomil, že Alici neveze žádný dárek. Ani blbou kytku ne. Nic.
„Vezeš jí sám sebe,“ řekl si nakonec. „ty sám jsi pěknej dáreček.“ Musel se tomu smát.
Cítil, jak mu prudce tluče srdce. Na semaforu se konečně objevila zelená. Šlápl na to. Posledních patnáct kilometrů.

***

Vzpomínky na Alici už se ho ten večer nepustily, věděl, že je zbytečné snažit se na ní přestat myslet. Už mu to zůstane. Asi až do konce života. S ubíhajícím večerem cítil, jak mu do hlavy stoupá alkohol a Ivanův joint mu taky zrovna nepřidal. Cítil, že je zcela v zajetí hudby. Snažil se pochytit každé slovo té drobné holky. Měl nesmyslný pocit, že celý večer zpívá pro něj, že mu chce něco důležitého říct. Točila se mu hlava, bylo mu špatně, ale za nic na světě by teď neodešel.
„Ešte sme neleteli jediným vesmírom spolu,
ešte sme sa nevideli navzájom padať tvárou dolu.
Ešte sme neležali v úžase na dne konca,
ešte sme nevideli oceľ za horúca,
keď sa do nej udrie, ozaj kladivami srdca.
Ale už viem, že ak to umrie, tak iba vlastnou zbraňou
a že oheň sa nezažne iskrou ak nepobežím za ňou,
slepo za ňou.“
A bylo to. Najednou to bylo všechno tak prosté. Jednoduchost sama, až se Hubert divil, že ho to nenapadlo dřív. Vždyť co se může stát? Co k tomu potřebuje? Odvahu, jinak nic. Jak to, že jí až doteď neměl? A našel by jí později, kdyby se šťastnou náhodou neocitl na koncertě téhle kapely?
Strčil do vedle sebe podřimujícího Ivana a zakřičel mu do ucha: „Máš sebou klíčky od auta? Potřeboval bych zejtra někam zajet.“

***

Jeho nejhorší obavy se potvrdily. Vila Aliciných rodičů byla snad tou nejhonosnější z celé Litomyšle. Hubert naposledy přelétl pohledem své ošoupané jeansy a párající se svetr a vykročil. Prošel brankou, bohatě zdobenou uměleckým kováním, a překonal i jemným bílým pískem vysypané cestičky, osvětlené lampami ve tvaru lastur. Teď stál před mohutnými vstupními dveřmi, ozdobenými bytelným klepadlem ve tvaru lví hlavy. Po krátkém váhání zvolil nakonec raději zvonek. Ozvalo se několikavteřinové vyzvánění jak od Lorety. Přemýšlel, jestli mu přijde otevřít sluha v livreji, nebo kdo vlastně.
Po nějaké době konečně uslyšel za dveřmi kroky. Když se dveře otevřely, stála v nich zhruba dvanáctiletá holka. Nejspíš Alicina mladší sestra, o které mu kdysi vyprávěla. Zůstala stát na prahu a zvědavě si Huberta měřila.
„Dobrý den. Totiž, ahoj. Je doma Alice?“
„Valerie, kdo to je?“ ozval se za zády té holky jakýsi ženský hlas.
„Nějakej kluk, mami. Nebo pán. Chce Alici,“ odpověděla holka přes rameno.
„Chce Alici. Tak. Lépe bych to neřekl,“ pomyslel si Hubert, ale nahlas neřekl nic.
Matinka nakonec přišla na výzvědy po bok své dcery.
„Dobrý den. Vy se s Alicí znáte?“
„Ano. Ze školy.“
„A copak jí chcete?“
„Totiž, my… pořádáme sraz. Třídní, víte?“
Matka pochybovačně pokrčila čelo.
„Vždyť jste teprve před půl rokem skončili.“
„To ano, ale jeden spolužák odjíždí na dlouho pryč, tak se s ním chceme rozloučit.“
Někdy se Hubert divil sám sobě, jak rychle si dokáže vymýšlet tyhle malé lži.
„A proč jste jí prostě nezavolali?“ podivila se s dětskou bezprostředností Valerie.
Nojo, proč?
„Mohl jste si ušetřit cestu mladíku,“ ujala se vyjednávání opět Matka. „Alice dnes ráno odjela zpátky do Prahy. Vrátila se tam, i když nevím, co tam chce hledat. Říkala cosi o nějaké hospodě na Žižkově. Patrně ji najdete tam.“
Žádné vřelé rozloučení, natožpak pozvání na kávu neproběhly. Dveře se bez jakéhokoliv dalšího slova zavřely a skryly před Hubertovým zrakem Alicinu brunátnějící matku i dobře se bavící Valerii. Hubert se otočil na podpatku a vydal se zpět k autu.
Zpátky do svého života.

***

späť